Datum: 05.10.2015
Vložil: PPP
Titulek: ...
Ahoj holky!
Na začátek bych se chtěla podělit o to, jak nadšená jsem, když vidím, že to tady stále docela funguje, že sem stále píší dívky, které mají v hlavě nějaký nepořádek, potřebují dostat radu. Před pár lety to pro mě tady bylo velmi důležitým místem, kde jsem i já hledala rady. A nyní se sem pro radu vracím... Možná ne pro radu, spíše pro vaše názory...
Svojí orientaci mám vyjasněnou, takže se můj problém týká toho druhého nejčastějšího tématu - zamilování. A samozřejmě do heterosexuálně orientované a velice dobré kamarádky... :-D
Mou otázkou není, zda je možné ji sbalit nebo jak. Zajímalo by mě, zda je možné, aby přátelství přežilo takové "přiznání". Netrvá to dlouho a nejsou to ani tak hluboké city. Ani bych to nenazvala (teda aspoň zatím) láskou. Nemyslím si, že bych byla zamilovaná. Je ale zjevné, že je tam z mé strany bohužel něco víc. Je ale opravdu mojí velice, velice dobrou kamarádkou a je pro mě hrozně důležitá. Našla jsem v ní kamarádku, o které jsem si myslela, že taková ani neexistuje. Opravdu jsem nikdy neměla takhle bezpodmínečně podporující osobu po svém boku a je to to, co právě teď opravdu potřebuju, abych se mohla ve svém životě pohybovat dál - jinak řečeno, já o ní prostě nemůžu přijít.. ;-)
A možná si teď říkáte, proč si teda sakra beru do hlavy, že bych jí něco takového řekla, když nechci přátelství zkazit. Jenže já se právě hrozně bojím, že ho zkazím, když s tím hned nepřijdu narovinu. Protože toho mám plnou hlavu a samozřejmě to není příjemné, a já na takovéto pocity často reaguju tak, že jsem na ní nepříjemná, naštvaná - a to samozřejmě zdánlivě, napovrch bezdůvodně. Navíc se hrozně bojím, že se ocitneme v nějaké situaci lehce otupělé alkoholem a řeknu něco, co mě bude mrzet - buď jí opilá vyznám lásku nebo přijdu s nějakou pitomou narážkou...
Mám pocit, že náš vztah je neuvěřitelně upřímný a otevřený. Spoustu věcí (i těch nepříjemných) si dovedeme říkat narovinu, zakusily jsme už i nějaké menší výměny názorů. Ona je nesmírně tolerantní, chápající, empatická. A opravdu - není to jen můj idealizovaný pohled v důsledku poblouznění. Známe se opravdu dobře a náš vztah je opravdu dobře fungující z přátelského hlediska.
To vše mě vede k tomu, že jít s tím narovinu ven, navíc ještě v době, kdy to nedosáhlo takové hloubky, je lepší varianta. Protože se bojím, že víc to zkazím, když nic neřeknu. Takhle by se to snad dalo řešit společně. Říct všechny city, tak jak jsou, vysvětlit, že se prostě obávám, že se takhle budou jen kumulovat, když je budu dusit uvnitř. A samozřejmě o nich otevřeně mluvit i v budoucnosti.
Na upřesnění bych také chtěla dodat, že Eliška samozřejmě ví o mé orientaci a mluvíme o tom zcela otevřeně (demonstrativním případem budiž, že společně hodnotíme a probíráme všechny holky :) :-D - což je zároveň i důkazem toho, jak otevřený je obecně náš vztah).
Tak co myslíte? :) Když na tom budou obě strany pracovat, myslíte si, že lze přátelství zachovat? Nebojím se, že by se urazila, že by to nevzala - jsem skálopevně přesvědčená, že to nenastane. Bojím se toho, že to naše přátelství omezí. Že to ubere na její bezprostřední otevřenosti. Že jí třeba začne být "divné" svěřovat se s trablemi se svým přítelem. Že jí nebude příjemné mě obejmout. Zkrátka že přestane přátelství být tak hluboké, tak důvěrné, tak otevřené.
Na závěr považuji za důležité zmínit, že jsme obě ve věku 22 let a Eliška má již 5 let přítele.
Děkuji, pokud jste celý příběh přečetli a děkuji dvojnásob, pokud na něj jakkoli zareagujete.
