Datum: 10.01.2016

Vložil: Salomé

Titulek: Re: První láska?!

Whoops! Omylem jsem zmáčkla enter.
Každopádně, začala být pro mě jednou z nejdůležitějších osob v mém životě. Strašně jsem se na ni upla, začala jsem na ní být závislá, hodně. A tak to trvalo pár let.
Byl konec prázdnin, po dlouhé době jsme se viděly a ona mě sevřela v pevném objetí. Nemohla jsem se jí podívat do očí, protože mé srdce bilo jako o závod. Cítila jsem se... divně. Jinak. Silně. Vířící hormony ve mě udělaly pěknou paseku.
Chvíli jsem se sebou bojovala, ale vzdala jsem to. Došlo mi, že jsem se zamilovala. Hodně. Nikdy jsem tohle k nikomu necítila. Každou noc jsem usínala s jejím jménem na rtech, objímala jsem deku s tím, že je to ona, a plakala jsem snad skoro každou noc- štěstím. Mé představy začaly zacházet hodně daleko...
Když jsem se dozvěděla, že má na rok odjet, složilo mě to, srazilo k zemi. Rozhodla jsem se jí říct, co k ní cítím, neotálet.
Když jsem se jí vyznala, samozřejmě mi city neopětovala. Jak by mohla? Kdo by mě měl rád? Její srdce jistě patřilo nějakému odpornému klukovi. Možná není hezké říkat tyto věci, ale píše za mě vztek a žárlivost, které se snad už nezbavím :)
Když odjela, psychicky jsem se z toho zhroutila. Nejedla jsem, nepila. Bylo mi zle, neskutečně zle, zhoršila jsem se ve škole, chtěla jsem umřít. Přišla jsem o smysl života. Byla jsem tak neschopná se sebou něco dělat, že jsem se litovala, jako se lituji právě teď, a zašla jsem tak daleko, že jsem skončila dokonce u psychiatra a na zoloftu. Hah.
Co horší bylo, vůbec se mnou nekomunikovala a nechtěla trávit čas. Bylo mi moc smutno, ale měla jsem jí pochopit. V cizí zemi, daleko od přátel, od všeho.
Začala jsem ji nenávidět. Nebo jsem jen nenáviděla sebe?
Našla jsem si spoustu dobrých přátel a cítila se skvěle. Dokonce jsem si i vsugerovala, že se mi líbí jistý kluk. Když mi dětinsky nabídl, jestli s ním nechci chodit (Chodit s někým ve třinácti? To vážně?... K čemu?), přijala jsem. Ale lhala jsem sama sobě, bylo mi divně, ačkoliv se to za vztah nedalo považovat (pffft, bylo mi třináct, to nešlo! sotva jsme se potkali na chodbě.). Tu noc jsem proplakala s tím, že si strašně přeji, aby byla ONA se mnou. Přála jsem si, abych se k ní mohla přitulit a alespoň na chvilku zapomenout na tento šílený svět. Uvědomila jsem si, že jsem v tom až po uši. Zanedlouho jsem se opět snažila city zvolna potlačovat, a lásku vystřídala nenávist, ta bolestná nenávist, která byla sama o sobě vlastně jen bolestná forma mé lásky k ní. Ta nevykřičená zlost, pocity ukřivdění, zapomenutí.
Ta bolest, která prostupovala celým mým tělem, kdykoliv jsem ji spatřila nebo si jen přečetla zprávu od ní (kterých bylo fakt málo), byla neúprosná.
Vrátila se.
A pak jsem se znovu zamilovala, ještě více. Byla jsem šťastná, přišlo mi, že mi to opětuje. Chytily jsme se za ruku, slyšela jsem, jak rychle jí bije srdce, když jsem si položila hlavu na její hruď, často na mě koukala, škádlila mě, chránila mě, půjčovala mi bundu, když mi byla zima a starala se o mě, chtěla se mnou trávit čas... a mnohem, mnohem více.
Byla jsem šťastná, opravdu, opravdu šťastná! Zeptala jsem si jí, jestli to ke mně cítí stejně. Bylo to letos-loni na silvestra, sebrala jsem odvahu.
Řekla: ,,Promiň, ne"
Snažila se to vynahradit, že jí to je moc líto, že mi napíše dopis, že nesnáší, když pláču, že jí je fakt smutno.
Mám pocit, že od toho dne se všechno změnilo.
Přijde mi, že jsme se odcizily. Možná, že už ani nemáme společné téma k hovoru. Nepovídáme si. A tohle se stalo během týdne. Nevím, co mám dělat. Strašně se bojím, že ji ztratím, a dávám si za vinu, že jsem zkazila naše přátelství... Strašně bych si přála to dát do pořádku.
Přála bych si, aby si našla přítele a byla šťastná. Přála bych si, abych se mohla odmilovat. Byla to má první láska, která trvala zhruba 4 roky. A i přesto mám pocit, že tak trochu poznamenala můj život a že jí budu již navěky hledat v davu. A víte co? Je to jedno. Jsem ráda, že to byla právě ona... ^^

loveandmadness@email.cz