Datum: 17.05.2015

Vložil: Lenka

Titulek: Nejistota

Ahoj, je mi 17 a svou orientací si nejsem jistá už od asi 12 let. Co si pamatuju, kluci se mi nikdy moc nelíbili. Když začaly kamarádky randit, nechápala jsem to, nějak jsem si nedovedla představit, co na tom vidí. Taky jsem nedokázala posoudit, který kluk je hezký. Je jen opravdu pár mužů (většinou herců), o nichž bych řekla, že jsou hezcí, to hereček je podstatně víc. Všechny plány do budoucna, jako manžel a děti jsem vždy kopírovala od ostatních a nikdy jsem si ani nedovedla představit že s nějakým klukem chodím. V 7 třídě na lyžáku se mnou jeden kluk chtěl chodit a já dost nevybíravě odmítla. Přišlo mi to nereálné a upřímně, představa vztahu s klukem mi přišla přitažená za vlasy, buď k smíchu a nebo neuvěřitelně děsivá. Pak přišel gympl a na adapťáku se zase řešilo, který z nových spolužáků se komu líbí. Když přišla řada na mě, nevěděla jsem, protože jsem po klucích prostě nekoukala. Když mi bylo 16 a moje o rok mladší sestřenka se už líbala s klukama, měla za sebou pár zabouchnutí a neustále o někom básnila a já stále necítila touhu hnát se do vztahu s klukem, rozhodla jsem se svou případnou homosexualitu otestovat tím, že políbím kluka, protože jsem si myslela, že tak to poznám. Šla jsem do toho, nijak výrazně mě nepřitahoval, ale nebyl ošklivý, proběhla líbačka a trocha osahávání, říkala jsem si, že přece musím alespoň trochu cítit to, o čem mluví kamarádky. Jenže jsem necítila nic. Hlavou mi běžela tuna věcí, jako to je ono? Proč to se mnou nic nedělá? Možná kdybych se víc zapojila... Ne pořád nic. Je to asi stejně vzrušující, jako třeba obědvat... Tak jsem odešla. Jediné co se u mě podobalo zabouchnutí do kluka, trvalo od základky. Neustále jsme se pošťuchovali, trochu uráželi a všichni si mysleli, že se nenávidíme. Já to tak nebrala, byla to sranda. Nikdy jsem si nepředstavovala, že spolu třeba chodíme, nebo se líbáme nebo cokoliv, bylo to spíš jako, jsi vážně cool a je s tebou sranda. Zkoušela jsem se analyzovat, zamyslet se nad sebou, a vyšlo mi, že jsem do něj buď zabouchlá a popírám to a tak se přesvědčuju, že jsem lesba, nebo jsem lesba a maskuju to tím, že když se mě někdo zeptá který kluk se mi líbí nebo se ptám sebe sama, odpověďí je on. Ale pak změnil školu, odešel z města a navzdory mému dřívějšímu přesvědčení, že mě jeho odchod zdrtí, jsem byla v pohodě a ani mi nechyběl. S holkou jsem se ještě nelíbala, ale koukám po nich. Líbí se mi a to snad o žádném klukovi říct nemůžu. Opakem je šatna, když se převlékáme na tělocvik. Snažím se být tam dřív než všechny ostatní a vypadnout co nejdřív. Nevím kam s očima, raději se po nikom nekoukám a na pokec se nezdržuju. Když se tam náhodou musím zdržet déle, je mi to nepříjemné a posledně, když jsem se tam vracela s gumičkou do vlasů pro kamarádku, jen jsem to rychle proběhla a spěchala pryč. Jednou na bojové umění, kam jsem chodila přišla krásná dívka. Z rozhovoru s ní jsem byla nervózní, a ona byla na cvičení ve dvojici s mou kamarádkou, se kterou jsem obvykle cvičila. A já se přistihla že žárlím, ale ne na to, že nemůžu cvičit se svou kamarádkou, ale spíš na to, že necvičím s tou novou. Minulý čas tu je taky proto, že kvůli své nejistotě ohledně své orientace, jsem tam přestala chodit i když mě to bavilo. Je to kontaktní sport a já tak nějak nevěděla, jak bych se měla cítit a chovat. Navíc mě zachvátila paranoia, že se tam jednomu klukovi líbím a nevěděla jsem, jak reagovat. Další věc je, že tenhle víkend na diskotéce, mě sestřenice představila jedné své kamarádce a té se tam hned líbil jeden kluk. Odkývaly si, že jí stojí za seznámení, ale já na něm nic extra neviděla - což jsem samozřejmě neřekla. Oproti tomu přišla chvíle, ale opravdu jen chvilička, kdy jsem tu sestřenky kamarádku chtěla políbit, a dodávám, že jsem byla naprosto střízlivá. Když si tak teď po sobě čtu, co jsem napsala (a že je to docela sloh), říkám si, že to musí být naprosto jasné, ale přesto pochybuju. Zkoušela jsem si i hodit mincí, taky zaznamenala jsem, že mám prsteníček na ruce delší než ukazováček, dávno vím, že jsem přeučená levačka a když píšu básně, nejpřirozenější mi přijde psát milostnou poezii s ženskými zájmeny - psát o něm mi přijde divné. Oproti tomu jsem v podstatě opak stereotypní lesby. Opravdu na ni nevypadám. Neustále se hádám sama se sebou, zmítám se v nejistotě a nevím jak na tom jsem. Co když se pletu? Co když vůbec nejsem lesba a jen jsem si to vsugerovala? Je normální takhle pochybovat? Prostě bych potřebovala vědět, jestli jsem na holky a jestli mi z toho všeho už úplně hrabe. Možná jsem se vyjádřila hodně zmateně, ale byla bych opravdu vděčná, kdyby mi někdo alespoň některé z mých otázek zodpověděl a poradil mi a taky bych chtěla poděkovat každému, kdo tenhle můj zmatený a možná necelý výlev dočetl až do konce a pokusí se mi pomoci.