Možná jsem to vzala za špatný konec

To že miluji ženy, vím asi odjakživa (21 let), nikdy jsem nepřemýšlela, že by to mohlo být jinak. Možná, že jsem to vzala za špatný konec, nevím... Na základce, gymplu, vš jsem si taky samozřejmě prošla nějakou platonickou láskou v podobě učitelek. To je asi normální. Ač jsem naprosto ženský typ, nikdy jsem nic necítila k opačnému pohlaví.

No abych se dostala ke svému "coming out". Je to pár měsíců. Když jsem uvažovala a trápila se nad tím jak s pravdou ven u rodičů, vždy jsem došla k závěru, že není důvod kamkoliv spěchat, v klidu si pěkně počkat na vhodnou dobu a okamžik a zatím se jen ujišťovat pomocí tv a dalších okolností jakým způsobem na to rodiče budou reagovat. Jenže se mi do cesty připletla má, dnes už naštěstí bývalá, přítelkyně, která to viděla na rozdíl ode mne dost jasně a to tak, že musím jít s pravdou ven a to co nejdříve. Já jsem se pod neustálým jejím tlakem snažila bránit, poměrně úspěšně do doby než jsme se vsadily. Dohodly jsme se na tom, že pokud já se přiznám ona přestane kouřit. Conclusion je takové, že já jsem se přiznala a ona mě opustila. Cigarety vyhrály.

Tak teď ten coming out: Nastala situace, že se mi neudělalo moc dobře a mamka mě odvezla k doktorce. Chvíli jsme tam čekaly a pak jsem přišla na řadu. Samozřejmě se lékařka začala vyptávat na obligátní otázky, jako co jsem jedla a podobně a dostalo se jak jinak i na otázku jestli nejsem těhotná a kdy jsem měla poslední styk. No a maminka se ujala slova a začala jí vykládat, že jako těhotná být nemůžu protože styk jsem žádný neměla. No jenže já jak jsem byla z toho všeho v šoku co tam probíhalo, tak mi nedošlo že nad otázkou jestli jsem těhotná až zas tak přemýšlet nemusím, jsem se přiznala k tomu že tedy nějaký styk byl. Maminka si musela sednou, doktorka chápavě svedla řeč na něco jiného a já jsem si v duchu říkala jaký jsem debil. Pak jsme vyšly ven a maminka mi s humorem povídá. „Co se ještě na tebe nedovím,“ tak jsem jí řekla, že je všechno jinak než si myslí a vyklopila jsem to. Samozřejmě mi vyletěly slzy.

Z krevního testu na graviditu, který mi tedy paní doktorka přeci jen raději udělala jsme zjistily, že tedy opravdu těhotná nejsem:))), tak jsme alespoň obě měly v dušičce klid. Díky bohu to přijala v pohodě, na nic se mě nevyptávala, jen řekla že si to už začínala myslet a že táta se už jednou o tom zmínil, že se nedá nic dělat, jsem jejich a tak to zůstane navždy. Pak jsem to hned volala své přítelkyni celá odrovnaná, ona z toho záchvat smíchu, pak jí to ale přešlo, když si uvědomila, že tím přišla o to nejcennější co v životě má, tedy o cigarety ale ne na dlouho.

Teď už se tomu taky směji a jsem moc ráda za to, co mám ve své rodině a jak se s tím dokázali vyrovnat a jsou mi velikou oporou, i když moc dobře vím, že si myslí, že to není na pořád a že se to časem změní. Říká se nikdy neříkej nikdy, ale jsem šťastná za to co jsem, nestydím se za to a doufám, že tohle "nikdy" nikdy opravdu nepřijde.