Nastal čas říct to rodině

Nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet, do té doby než mi přišel mail od známé, která mě potažmo nás vybídla k tomu, ať napíšeme a podělíme se o zážitky, či pomůžeme těm, které ještě nevědí, jak to s nimi je.

Jako každé normální dítě jsem si hrála, ale především s kamarády a auty, když jsme vyrostli z písku, začali jsme hrát fotbal, hokej atd., stále jsem nic netušila. Od dětství jsem hodně sportovala a měla různé zájmy, nepřišlo mi, že jsem divná, jiná než mé vrstevnice.

Na začátku prázdnin a na konci osmé třídy jsem začala intenzivně vnímat jednu ženu ve svém okolí, byla to učitelka, která učila na škole, kam jsem chodila. Chodila na stejný stadion jako já, jednou jsme spolu seděly na doskočišti skoku dalekého-opět na písku, já řešila trauma, že nejedu na MČR ve vrhu koulí a ona pronesla otázku, jak to máš s holkama, nechápala jsem to, ona dodala památnou větu, abys nezjistila, že to máš jako já, kluci jsou jen kamarádi. Od té doby jsem se začala pozorovat, přemýšlet a samozřejmě se do této učitelky zamilovala naprosto bezhlavě.

O prázdninách jsme se vídaly, pomáhala jsem jí stěhovat se do nového bytu s její přítelkyní. Začátkem nového školního roku jsem jí napsala báseň a ona mi na to řekla, je to velmi zdařilé literární dílo, ale pro mě je takových slov škoda, asi jako když na vás někdo chrstne sud ledové vody, tak zněla ta odpověď, za kterou bylo dodáno, jsi pro mě moc mladá, nechápala jsem, já ji milovala a ona mě ne, proč????? Chodila jsem jako tělo bez duše a svěřila se pár lidem, jak to se mnou je, oni to brali normálně, nezavrhli mě, což bylo šokující, protože historky o homosexuálech jsou četné a já jsem si připadala jako vyvrhel společnosti. Své pokusy dobít tuto ženu jsem nevzdávala ani na střední škole, ale postupem času jsem pochopila, že tak to nejde.

Na střední jsem poznala spoustu lidí a vystupovala před nimi tak, jak jsem si myslela, že je to správné, řekla jsem jim, že jsem na holky a kupodivu mě nikdo neodsoudil, až na pár blbců, kteří se do mě trefovali nemístnými poznámkami, ale i ty je postupem času přešly.

Nastal čas říct to rodině, asi ten nejtěžší, jsou to lidi, kteří vám jsou nejblíže, vy je nechcete zklamat, přesto jim musíte říct něco, co je možná složí. První z rodiny byla mamka, oznámila jsem jí to během jedněch prázdnin, kdy jsem se zamilovala a už se nedalo nic krýt, schovávat se. Odpověď mé mamky se mi vryla do paměti, jsi moje děťátko a tím budeš stále, hlavně ať jsi v životě šťastná, to mi moc pomohlo. Sestře jsem to oznámila dost hloupě, ale i přes počáteční bariéru mě teď toleruje, ptá se na mou přítelkyni a stojí na mé straně, s tátou to bylo složité, nikdy jsem mu to neřekla, spoléhala jsem na diplomacii mé mamky, všechny mé přítelkyně, které poznal, tak respektoval, nikdy jim nic neřekl, nevytkl, to si schovával pro mě, jednou se do mě opřel, vyhnal z domu, ale včas pochopil, že on přijde o mě, tak se omluvil, vzal zpět, od té doby pochopil, že už nejsem malá holka, nebudu se řídit tím, co on mi řekne. Jsem taková, jaká jsem, on s tím nic nenadělá, může mě jen respektovat, to také udělal.

Neříkám, že vždy je to tak báječné, mám i negativní zkušenost, ale máte-li kolem sebe lidi, kteří vás podrží, budete-li potřebovat, tak neváhejte, řekněte, kdo jste, jako každý člověk na světě má právo žít, tak i lesba, gay mají právo žít, jsme lidé stejní jako všichni, jen máme rády ženy, rádi muže. Člověku se uleví, když začne žít a přestane se schovávat. Žiju na malém městě, kde si možná o mně povídají vrabci na střeše, ale je mi to jedno, mám perfektní zázemí lidí kolem sebe, přítelkyni, pro kterou bych dýchla, nosila ji na rukou a zbytek lidí ať se s tím popasuje, jak chce, je to přeci můj život, tak kdo jiný by ho měl řídit a žít než já sama.