Chvilka poezie..

Několik krásných básniček od autorky poete.perdu@centrum.cz, Kačky.mk, Anshin a dalších autorek:

Sněženky, Stopy, Falling Slowly, Podzim, Ty v můj život vstoupila jsi, Dotek lásky a další

Přízrak

Nad polární zář,

i občasný pláč,

hvězda padá na její tvář,

jen mi řekni co jsi zač.

Nemůžu nic najít,

hledám všude kde to jde.

Tu cestu nejde přejít,

ona tam přece jen půjde.

Stromy v obětí tvých paží,

někde v korunách stromů.

Zvony v kostele zní,

nerozumím vůbec tomu.

Horské svahy se řítí dolů,

není to však jen sen?

Doufám že to není na severním pólu,

tímhle končí můj den.

(kacka.mk)
 

Lavička

Osamocená na lavičce,

dívam se po lásce.

Avšak vidím jí zas,

zapomenout na ní je čas.

Z nenadání přijde ke mně,

miluji někoho jiného řekne.

Srdce mi vybuchuje chtíčem,

bránit se musim štítem.

Lásku najdeš zas,

když to nejmíň čekaš.

O tobě nechám si tisíckrát zdát,

tebe si nikdy nenechám vzdát.

(Kacka.mk)
 

Sen

šedá místnost

v níž uzavřena jsem

chtěla bych podívat se ven

a strhnout z oken fólii

jenž mi ve výhledu brání

je v ní i krása

nějaký řád

 lesklá a hladká

jak rtuť rozlitá

vím

že neměla bych..

hlídá mně

hlas

který zakazuje

hlas

který odsuzuje

namísto přijetí

chci přerušit ten

chybný vzorec

bez lásky

jenž nikdy nepředána

 zašlapána

ještě než se

mohla rozvinout

chci zastavit

hřích dědičný

přestat se bát

a nenechat

se vláčet osudem

co tak strašného

se vlastně může stát..?

čekám až ke mně přijde

můj vlastní strach

už nemám mnoho času

nebudu utíkat..

 protože velmi toužím

dveře otevřít

pokud nepůjde to

tak je vyrazit

konečně vyjít ven

do světa za oknem

kde tuším

barevný sen

(Anshin)

Bílé plátno

Nejtěžší je barev vlnou

proplout cestu do neznáma.

Cestu, na níž nejsem sama,

cestu novou, tajuplnou..

Nejtěžší je poznat kudy..

Ve chvíli, kdy jihnu studem

v snaze pokrýt plátno rudem,

v snaze cítit bez ostudy..

Nejtěžší je přijmout v duši,

že to, co chci křičet směle,

místo toho posmutněle

píši dospod – bílou tuší..

 (Poete.perdu)

 Temná noc 

Temnou nocí,

temnou ulicí.

Strach je na dosah.

Už nemůžeš jít dál,

strachu ses bál.

Ulice dlouhá,

pořád jen váhá.

Měsíc svití na cestu,

ty se pořád bojíš únosu. 

Dnem i nocí,

pořad se točí.

Temnou nocí,

temnou ulicí,

procházím se pořád,

strach přítelem rád. 

(Kacka.mk)

 Dotek lásky 

Dotek můj,

je navždy tvůj.

Zkoušej mě jak chceš,

moje dveře vždy otevřeš.

Láska k tobě,

mě vždy rozpumpuje.

Jako hvězda záříš,

když jako sníh mě odhodíš.

Vždycky mě míháš,

když obloukem mě obíháš.

Proč tak najednou,

když to můžem začít další hrou.

Srdce mi proudí

díky tvé upřímnosti.
 

(Kacka.mk)

Stopy

Stopy v srdci…

Už tolik let…

V trvalém pronájmu…

Majitel bez zájmu…

(Poete.perdu)

Podzim

Spadlé listí, listí padlých.

Pole zpustlá srpy ženců.

Bouřky citů, hroby věnců

živých květů, květů zvadlých.

Lidské štěstí, barev duha.

Vítr dálek dalek viny.

V tvářích jemné pavučiny.

Láska pevná jako stuha…

Ranní mlhy, šedé nebe

Miluji ho. Jako Tebe…

(Poete.perdu)

Ty v můj život vstoupila jsi..

Ty v můj život vstoupila jsi.

Kdo mohl znát cestu naší?

Stydlivost jak ptáci plaší

značila, že nehraji si.

Naše první letmé střety

ve vzpomínkách stále žijí.

Marná touha že se skryjí,

či snad prolnou naše světy.

Jsou to roky, či snad věky?

Věděla jsi, co jsi chtěla?

Pár vhodných slov jak proud řeky

naboural hráz, stěny bloků.

Tys vzdálena stovky kroků.

Tenkrát ještě nedospělá.

(Poete.perdu)

Dotek

 Tvůj dotek ve mě rozpoutá,

Bouři nehasnoucí žízně,

Tvůj polibek mě odrovná,

Cítím to tak silně,

Tvůj dech mě celou rozechvěje,

Můj rozum to nestíhá,

Co se ve mě s Tebou děje,

Jak vše krásně ubíhá.

Chiméra

"..v chladivém moři naděje,

v hlubině černých jitřenek

bloudí už léta chiméra 

samotou, tichem myšlenek ..

.. na první zdání kamenná,

zamrzlá v krásách útěku

brání se dlaním ploticí

ze strachu z citu.. z doteku.." 

(Poete.perdu)

Já vím...

Kdyby existovala soutěž o to, jak pokazit nepokazitelné,

tak bych já musela být jejím vítězem…

mám totiž talent, ano talent…

na to, jak i nepokazitelné 100% pokazit…

Láska – hledáme ji, chceme jí poznat, cítit, prožívat…

a až ona jednou opravdu přijde, nečekaná, silná…

a jako vichřice vtrhne do srdce…

tak pěkně to s člověkem zacloumá…

Ale přeci vadu na kráse ta láska má…

ona totiž ta láska… ona je bolavá…

ruku v ruce s bolestí prochází se…

a kdo na to není připraven, tak z toho položí se…

Jenže je možné na tohle připravit se…

je možné s láskou i s bolestí žít…

je možné tyhle dvě od sebe oddělit…

je možné lásku snad rozumem ovlivnit…

Já vím, že jsi zadaná…

já vím, že moje láska není ta Tvá…

já vím, že rozvracet lásku láskou se nehodí…

já to vím… a moje srdce marodí…

Nevím, zda existuje láska osudová…

či zda to jen náhoda „brikule“ v životě nám dělá…

ale co s jistotou vím…

já vím, že miluji Tě!!!

(xarewa) 

Sněženky

Jako jemné jarní kvítky

toužím po tom - růst v Tvých dlaních.

Žádné stráže, žádné hlídky.

Samota dvou v pustých pláních.

Všechen klid a radost světa

jenom Tobě smět tak dát.

Však jen v srdci každá věta

tajně, skrytě smí mi zrát.

Myslíš, že je nač se ptát?

...........

Má mysl je plná slov,

jež nikdy nesmím zašeptat...

(Poete.perdu)

Falling slowly

Pomalu padám…

Dlouze…

V touze…

Nemožné spřádám…

Jak chladné ledy…

Zve mě…

Jemně…

Naposledy…

Navzdory ráně…

Ve tmě…

Letmě…

Líbej mé skráně…

Umírám tiše…

Vlastně…

Šťastně…

Láska je klišé…

(Poete.perdu)

 Nevím

  Nevím…

Já nevím…

Já nevím, jak Ti říct,

Zbabělec jak já to asi neumí,

NEMOHU TI DÁVAT VÍC,

Tomu těžko někdo rozumí.

Mé tělo si to sice žádá,

Upoutal ho hrozný chtíč,

Však má hlava o tom stále bádá,

Ale neudělá zhola nic

Bádá…

Bádá…

Bádá…

Toť nejistota, kterou vysílám já k Tobě,

A Ty pořád nevíš vše,

Já už dále nemohu to dusit v sobě,

Snad ta báseň pomůže.

Ty oslepla jsi láskou čirou,

Jako když se hladina řeky v lesku slunce rozechvějě,

Jako když proudy něhy Tvá láska ke mně neustále pěje,

A já byla Tvou bludnou vílou.

JE TU NĚCO, CO SNAŽÍME SE POTLAČIT, A OBĚ!

A láska neví…

Neví…

Neví…

Neví, neboť nevidí,

Nevidí, že její volání jen větve velkého dubu k zemi uklání,

Zaslepena bezhlavě do rozbouřených vod se řítí,

Doufá… leč marně, snad, že něčeho se chytí

Topí se…

Topí…

Topí…

Dub jakoby nevnímal,

Na břehu řeky ho jen soucit z toho rozkýval.

Jeho kořeny jsou silné v zemi zapuštěné,

A celičkým odrazem života tohoto stromu,

Věrné jen tomu kdo je zaléval

Oni ví…

Oni ví…

Oni ví…

 TEĎ ZÁLEŽÍ JEN NA NICH, JESLTI PROMLUVÍ…

Opodál se láska stále topí,

Dub mlčí a jen přihlíží.

V životě jsou zkrátka někdy těžká rozhodnutí,

Zvlášt, když ví, že někomu ublíží.

Kořeny už musí mluvit!

Nemohou pustit strom do řeky pro lásku a samu sebe zahubit,

Oni totiž něco ví,

Oni totiž ví, že láska je slepá a pod zem na ně nevidí…

  Smutek

 Samota mě svírá,

Její kleště drtí mě,

Au, to bolí, proč já?

Celá duše bolí mě.

V duchu pláču,

V duchu brečím,

Je to láskou,

Nebo štěstím?

Rozumí mi tady někdo?

Ptám se svého okolí,

„Jen na tobě je to“,

Pak mi někdo odpoví.

V duchu pláču,

V duchu brečím,

Čím to?

Komu za to vděčím?

Je mi stále hrozně smutno,

Samota už přítelem,

Někoho si najít nutno,

A jsi tady úderem.

Už nepláču,

Už nebrečím,

Štěstím skáču,

Láskou léčím.

Jako blesk, když z nebe sejde,

Ocitla ses vedle mne,

Já mám pocit, že to nejde,

Říkáš, že to vyplyne.

Už nepláču,

Už nebrečím,

Štěstím skáču,

Nic neřeším.

To, jak je to mezi námi,

Doufám, že to stále víš,

Potřebuji Tě mít tady,

Polibkem mě utěšíš.

Už zas pláču,

Už zas brečím,

Chci mít Anču,

Můžu, smím?