Kniha návštěv
Datum: 23.08.2016
Vložil: KATKA
Titulek: ***
Ahoj, jestli jsem to pochopila tak máš holku? Tak co řešíš?
Jestli jsi s ní šťastná, tak neřeš že jsi lesba, ale užívej si život!
Odpovědět
—————
Datum: 31.07.2016
Vložil: ---
Titulek: nevim
Už dlouho vím ,že jsem na holky a chtěla bych to říct kamarádce , něco k ní cítím ,ale bojím se že ji kvůli tomu ztratím .... dřív jsem si to chtěla nechat pro sebe , ale pořád na ni myslím ...
Odpovědět
—————
Datum: 31.07.2016
Vložil: Kristýna
Titulek: Re: nevim
Pokud je to dobrá KAMARÁDKA a znáte se už dlouho, tak to přijme. Ale nikdy z toho nebude z její strany nic víc než kamarádství. Ty si ji v duchu představuješ jako partnerku, ale ona tě má "jen" jako kamarádku. Pokud není na holky, tak s tebou nikdy nebude chtít mít to, co ty chceš mít s ní. Ale říct jí to asi jako kamarádce můžeš. Opravdu, pokud to je dobrá KAMARÁDKA, měla by to přijmout.
Odpovědět
—————
Datum: 26.07.2016
Vložil: Kristýna
Titulek: nejistota
Zdravím,
můj problém spočívá v tom, že jsem neustále milovala učitelky. Většinou to byly ženy. Ale teď jsem se najednou zamilovala do jednoho herce a moderátora. Nevíte, co by to se mnou mohlo být?
Odpovědět
—————
Datum: 17.01.2016
Vložil: Kuk
Titulek: Kuk
Ahoj holky,
půjdu rovnou k věci. Nemám problém s tím co jsem ale spíše moje rodina zejména moje mamka. O mojí orientaci vědí asi 3 roky. Do mého prvního vztahu docela hodně mluvili a vztah to samozřejmě docela narušovala ale tím nechci veškerou vinu svalit na rodiče dneska uznávám, že v něčem měli pravdu. Můj problém je v tom, že naši mě nechtějí ztratit ale nesouhlasí s tím, že chci žít se ženou. Po rozchodu s mojí první přítelkyní jsem se znovu nastěhovala k rodičům, protože jsem jinou možnost neměla. A bylo vše suprové. Naši mi pomohly vyřešit problémy, co jsem měla a všechno bylo, jako kdysi než jsem jim řekla, že jsem na holky. Jenže zlom přišel v době, když naši přišli na to, že jsem potkala jednu slečnu, která se mi moc líbila ale v tu dobu mezi námi nic nebylo. Mamka v ten den začala šíleně vyvádět, že zas rozbourám rodinu a že tím ztratím bráchu a ségru. Nevím zda to ségra s bráchou tak cítí ani s jedním se o tom nebavím. Nevím, co se stalo ale druhý den mamka se tvářila, jako by se nic nestalo. A dneska si myslím, že si myslela že mi vztah nevydrží. Jenže on vydržel a dneska už to bude rok co jsme spolu. Před pár dny jsme se s našima tak trochu připili a přišlo téma můj život. Nechci se s našima o tomto tématu moc bavit ale když jsem byla připitá, tak jsem si řekla proč ne. Aspoň si vyříkáme všechny křivdy ale úsměv na tváři mi ztuhnu v tu chvíli když mi naši řekli že stejně to berou, tak že se pořád hledám a že žádnou mojí slečnu nikdy nechtějí poznat ale zas mě nechtějí ztratit. Do této doby jsem si myslela, že za pár let tyhle dva světy zmizí a stane se jen jeden. Ve kterým nebudou žádné hádky o tom, že můj život nemá budoucnost a další strašný názory. Jenže to se nestane nikdy nebude jeden svět vždy budou dva. Jenže já nevím, jak dlouho tento způsob života ještě vydržím a hlavně tento způsob života se mi nechce žít je to pořád jako mezi dvě světy. Ten co žijete se svojí přítelkyni a ten co máte s rodiči. Tyhle dva světy je hodně těžký ukočírovat a je těžké vydržet všechny ty řeči od našich. Moje současná přítelkyně je hodně trpělivá a tolerantní vůči rodičům ale stejně se bojím, že jí jednoho dne dojde trpělivost. Co mám dělat?? Nechci žít tenhle život ve dvou světech. Nechci ztratit naše a ani současnou přítelkyni. Vím že naši nezměním ale nechci aby mě trápili. Chci najít vnitřní klid ale s našima to nejde.
Odpovědět
—————
Datum: 10.01.2016
Vložil: Salomé
Titulek: První láska?!
Milé dámy, i já se tu s vámi podělím o mou zkušenost. Nejsem ani dospělá, od občanského průkazu mě dělí pár měsíců, a přeci i já jsem pocítila to, co nikdy předtím ne.
Byla jsem vždycky taková ta obyčejná holka. "Líbili" se mi kluci, hrála jsem si na princeznu a další takové blázniviny, které holčičky běžně provozují.
A pak jsem potkala ji. Byla jsem malá, uplakaná páťanda, která by to v hlavě potřebovala srovnat.
Ze začátku jsme se příliš nepřátelily, ale později mezi námi vyrostlo něco opravdu silného, co jsem k nikomu předtím necítila. Uklidňovala jsem se, že je to jen přátelství. Už v tu dobu, na počátku svých hovězích let, jsem tušila, že se něco stalo- a tak jsme se jí svěřila, že se bojím, že jsem lesba, ačkoliv jsem tomuto termínu v tomto věku ani nemohla rozumět.
Odpovědět
—————
Datum: 10.01.2016
Vložil: Salomé
Titulek: Re: První láska?!
Whoops! Omylem jsem zmáčkla enter.
Každopádně, začala být pro mě jednou z nejdůležitějších osob v mém životě. Strašně jsem se na ni upla, začala jsem na ní být závislá, hodně. A tak to trvalo pár let.
Byl konec prázdnin, po dlouhé době jsme se viděly a ona mě sevřela v pevném objetí. Nemohla jsem se jí podívat do očí, protože mé srdce bilo jako o závod. Cítila jsem se... divně. Jinak. Silně. Vířící hormony ve mě udělaly pěknou paseku.
Chvíli jsem se sebou bojovala, ale vzdala jsem to. Došlo mi, že jsem se zamilovala. Hodně. Nikdy jsem tohle k nikomu necítila. Každou noc jsem usínala s jejím jménem na rtech, objímala jsem deku s tím, že je to ona, a plakala jsem snad skoro každou noc- štěstím. Mé představy začaly zacházet hodně daleko...
Když jsem se dozvěděla, že má na rok odjet, složilo mě to, srazilo k zemi. Rozhodla jsem se jí říct, co k ní cítím, neotálet.
Když jsem se jí vyznala, samozřejmě mi city neopětovala. Jak by mohla? Kdo by mě měl rád? Její srdce jistě patřilo nějakému odpornému klukovi. Možná není hezké říkat tyto věci, ale píše za mě vztek a žárlivost, které se snad už nezbavím :)
Když odjela, psychicky jsem se z toho zhroutila. Nejedla jsem, nepila. Bylo mi zle, neskutečně zle, zhoršila jsem se ve škole, chtěla jsem umřít. Přišla jsem o smysl života. Byla jsem tak neschopná se sebou něco dělat, že jsem se litovala, jako se lituji právě teď, a zašla jsem tak daleko, že jsem skončila dokonce u psychiatra a na zoloftu. Hah.
Co horší bylo, vůbec se mnou nekomunikovala a nechtěla trávit čas. Bylo mi moc smutno, ale měla jsem jí pochopit. V cizí zemi, daleko od přátel, od všeho.
Začala jsem ji nenávidět. Nebo jsem jen nenáviděla sebe?
Našla jsem si spoustu dobrých přátel a cítila se skvěle. Dokonce jsem si i vsugerovala, že se mi líbí jistý kluk. Když mi dětinsky nabídl, jestli s ním nechci chodit (Chodit s někým ve třinácti? To vážně?... K čemu?), přijala jsem. Ale lhala jsem sama sobě, bylo mi divně, ačkoliv se to za vztah nedalo považovat (pffft, bylo mi třináct, to nešlo! sotva jsme se potkali na chodbě.). Tu noc jsem proplakala s tím, že si strašně přeji, aby byla ONA se mnou. Přála jsem si, abych se k ní mohla přitulit a alespoň na chvilku zapomenout na tento šílený svět. Uvědomila jsem si, že jsem v tom až po uši. Zanedlouho jsem se opět snažila city zvolna potlačovat, a lásku vystřídala nenávist, ta bolestná nenávist, která byla sama o sobě vlastně jen bolestná forma mé lásky k ní. Ta nevykřičená zlost, pocity ukřivdění, zapomenutí.
Ta bolest, která prostupovala celým mým tělem, kdykoliv jsem ji spatřila nebo si jen přečetla zprávu od ní (kterých bylo fakt málo), byla neúprosná.
Vrátila se.
A pak jsem se znovu zamilovala, ještě více. Byla jsem šťastná, přišlo mi, že mi to opětuje. Chytily jsme se za ruku, slyšela jsem, jak rychle jí bije srdce, když jsem si položila hlavu na její hruď, často na mě koukala, škádlila mě, chránila mě, půjčovala mi bundu, když mi byla zima a starala se o mě, chtěla se mnou trávit čas... a mnohem, mnohem více.
Byla jsem šťastná, opravdu, opravdu šťastná! Zeptala jsem si jí, jestli to ke mně cítí stejně. Bylo to letos-loni na silvestra, sebrala jsem odvahu.
Řekla: ,,Promiň, ne"
Snažila se to vynahradit, že jí to je moc líto, že mi napíše dopis, že nesnáší, když pláču, že jí je fakt smutno.
Mám pocit, že od toho dne se všechno změnilo.
Přijde mi, že jsme se odcizily. Možná, že už ani nemáme společné téma k hovoru. Nepovídáme si. A tohle se stalo během týdne. Nevím, co mám dělat. Strašně se bojím, že ji ztratím, a dávám si za vinu, že jsem zkazila naše přátelství... Strašně bych si přála to dát do pořádku.
Přála bych si, aby si našla přítele a byla šťastná. Přála bych si, abych se mohla odmilovat. Byla to má první láska, která trvala zhruba 4 roky. A i přesto mám pocit, že tak trochu poznamenala můj život a že jí budu již navěky hledat v davu. A víte co? Je to jedno. Jsem ráda, že to byla právě ona... ^^
loveandmadness@email.cz
Odpovědět
—————
Datum: 29.01.2016
Vložil: https://seznamka-pro-mlade1.webnode.cz/
Titulek: Re: Re: První láska?!
https://seznamka-pro-mlade1.webnode.cz/
Odpovědět
—————
Datum: 31.12.2015
Vložil: M.
Titulek: .
Zdravim holky, prosim o pomoc. Bude mi 20 a najednou se u me ze dne na den neco zmenilo. Zacala jsem se zajimat o zeny a hledat si informace na internetu, az jsem narazila na vase stranky. Mela jsem nekolik vztahu s klukama, ale bohuzel mi nikdy netrval delsi dobu. Snad jen ten prvni neco malo pres rok a potom maximalne mesic, a delsi dobu jsem to nevydrzela. Nebyla jsem stastna a postradala jsem ze sve strany city a emoce. Kdysi davali v televizi soukrome pasti- jina laska, kdyz jsem to sledovala, tak se mi milostne sceny nelibily a svym zpusobem me i pohorsovaly. Ted jsem si je pustila znovu, abych se ujistila, ze to citim stejne, ale je to jine. Naopak mi to nevadi a celkem se mi to i libi. Myslite, ze je mozne, abych se takto behem par dni zmenila? Celkem me to desi a mam v sobe strasny zmatek, bojuji sama se sebou. Moc Vam dekuji za rady. :)
Odpovědět
—————
Datum: 02.01.2016
Vložil: ++++
Titulek: Re: .
Ahoj, tak nebojuj sama se sebou a nech věcem volný průběh:-)
Uvidíš časem jestli se Ti opravdu začaly líbit holky pokud ano, tak to není konec světa. Musíš si to srovnat sama v sobě sama na to žádná rada není. Ty víš nejlíp jestli Tě opravdu přitahují ženy. Možná by neškodilo si pustit nějaký lechtivý film s holkama uvidíš jak na to budeš reagovat. Tak Ti držim palce aby jsi se našla!
Odpovědět
—————
