Homosexualitu nemá smysl tajit

LEKCE ZE ŽIVOTA

„Nevyčnívejte z davu,“ vštěpoval nám otec, který jako jediný z rodiny přežil holokaust. Zbytek života pak prožil ve strachu. Když začala moje sestra Marta (Skarlandtová – pozn. red.) pracovat jako hlasatelka v televizi, bál se, že ji vyhodí pro její židovský původ. Měli jsme mu to s Martou za zlé, byli jsme mladí a nedokázali jsme pochopit dopad Osvětimi na tátův život.

Mám spoustu obav, ale pocit strachu neznám. V mládí jsem byl juniorským mistrem Moravy v boxu. Box mi do života hodně dal. Naučil mě vyhrávat i prohrávat. Ale hlavně se nebát.

13. komnatu jsem natočil proto, abych pomohl nesmělým homosexuálům. Po jejím odvysílání jsem se obával vyjít na ulici. Ale reakce lidí mě zaskočily. Byly příznivé. Doba se změnila. Homosexualita, pokud ji netajíte, už není handicap. Svůj první vztah jsem prožil v devatenácti s režisérem Václavem Krškou. Tehdy sedmnáctiletá sestra řekla našim: „S bráchou to takhle prostě je. Nedá se s tím nic dělat. Měli bychom mu držet palce.“ Otec pravil: „Co je to za blbost? Teplý boxer neexistuje!“ Když jsme byli se sestrou malí, děti v rodných Hranicích na nás pokřikovaly: „Vy smradlaví židi!“ Do teploušů mi ale nikdy nikdo nenadával. Možná proto, že nešišlám ani nekroutím zadkem.

Do třiceti jsem žil bisexuálně, potřeboval jsem se v sobě vyznat. Líbili se mi muži i ženy. Někde jsem se dočetl, že průměrný český muž má za život 9,8 ženy. Tak pánové, já vám tu bilanci výrazně vylepšil! (směje se) Lituji, že nemám děti. Myslel jsem si, že jako homosexuál na ně nemám právo. Dnes si to nemyslím. Jsem přesvědčený o tom, že homosexuál může být znamenitým tátou. Můj poslední partner byl ženatý. Jeho žena vnímala celou situaci jako souboj – buď já, nebo Hein. Nepochopila, že jejím soupeřem, dá-li se to tak nazvat, nejsem já, ale manželova homosexualita. Rozešli jsme se, nedokázal to řešit. Tenkrát jsem se zařekl, že o další vztah už nestojím. Ale přebolelo to. Nový vztah se mi možná právě rodí.

Před třinácti lety jsem si otevřel vlastní divadlo. Původně jsem herec, a tak jsem si myslel, že v něm budu hlavně hrát. Teprve později mi došlo, že na mně je, abych sestavil repertoár, vybral herce, režiséry, výtvarníky, dal Ungeltu „ksicht“. Začalo mě to bavit. Herec Hein skonal.

Pro Divadlo Ungelt pracuje i moje sestra. Vrátila se k jazykům, které studovala, a přeložila téměř polovinu her z našeho repertoáru. Žije s manželem převážně na venkově u Domažlic, vede tam ochotnický soubor. V soukromí se raduje z vnučky Laury.

Před jedenácti lety jsem se v divadle potkal s Martou Kubišovou. Později, v době, kdy jsme byli oba singl, jsme se začali doprovázet do společnosti a spřátelili jsme se.

Někde jsem se dočetl, že pro ženu jsou v partnerském svazku nejdůležitější tři věci: aby byla vyslechnuta, aby s ní partner její problémy analyzoval a v optimálním případě, aby sám vycítil, co se v ní odehrává. Muži jde naproti tomu o to, aby byl sex, kdykoli bude chtít, aby bylo uklizeno a navařeno a aby se ho žena na nic neptala. No, vida! To já „Kubišku“ vždycky vyslechnu, o problémech s ní mluvím, ba dokonce se ty problémy snažím vycítit dřív, než nastanou. Co si může přát víc? A sex po ní nechci! Marta říká, že jsme ideální manželský pár po třiceti letech. Její dcera Kačenka mi říká tatíku...

Je mi dvaašedesát, ale svůj věk nepociťuji jako břemeno. Nezabývám se jím. Dokud mi budou síly sloužit, chci žít hlavně pro Ugelt. A po čem toužím v osobním životě? Marta se o sebe a o dceru Kačenku musela umět vždycky postarat sama. Žádný muž jí nebyl oporou. Možná to vyzní paradoxně, ale pro zbytek života bych se chtěl její mužskou oporou stát já.

Martě by můj případný vztah s mužem nevadil. Naopak, přála by mi ho. Ví, že pro mě je milostný cit důležitý. S láskou je život bohatší. Marta miluje svou dceru, svou psí slečnu Ganietku a své čtyři kocoury.

Zdroj: LIDOVÉ NOVINY