Že jsem na holky, cítím od narození

Nevím jak vy, ale to, že jsem na holky cítím pravděpodobně od narození. Jak jsem se zde dočetla o naší orientaci se rozhoduje již v 7 měsíci života. Jelikož mám dvojče, tak to prostě skočilo asi na mě :-)
Dnes svou situaci vidím s velkým odstupem a říkám si, že jsem měla skoro většinu věcí udělat jinak. 

Můj příběh nebude dlouhý, protože bych se musela rozepisovat na desítky stránek, ale pokusím se nastínit to k čemu tento web slouží. Je mi 26 a žiju v Praze. Odstěhovala jsem se z malého města, protože život gey komunity je tu zkrátka jednodušší a tenkrát v mém rozhodnutí byla i žena.

Klasika, všechno odstartovala moje třídní učitelka. Říkala jsem si, že to je normální a nějak jsem neřešila jak to v budoucnu bude. Navíc i na základní škole člověk neplánuje konkrétní budoucnost a zjišťuje, že jeho představy se rok od roku mění.
Celý život vnímám, že se v ženské společnosti cítím lépe. Mám potřebu ženy bavit, najdu si mnoho společných témat k rozhovoru a cítím se s nimi šťastná.

Všechny moje kamarádky neměly nic jiného na starosti než jen řešit ty kluky. Mě bylo dobře na kole, na stadionu a vztahy jako takové šly naprosto mimo mě. A pak to přišlo. Ve druháku jsem se zamilovala do holky o které se říkalo, že je lesba. Sice jsme měly na sebe averzi, ale nakonec se z nás staly kamarádky, které byly každý den spolu. Možná tušila, že jí miluju, ale ona samozřejmě toužila po někom jiném, kdo byl pro ní bohužel hetero. Nedokázala jsem k ní přijít a říct nic o svých citech, bála jsem se, že jí ztratím a tak jsem poslouchala jak básní o mé kamarádce a jen jsem se trápila. Pak jsme se šly pobavit na diskotéku a seděly jsme na baru a pošeptala mi do ucha, že za chvíli přijde a něco mi řekne,ale nebude to slovy. Opravdu se vrátila a začala mě líbat. Dodnes si tu pusu pamatuju. Ráno přišlo vystřízlivění a omluva, že to byla chyba a pro mě zklamání a zlomený srdíčko. Navíc na mě zaútočila máma, že ať si nemyslím, že se všude nevypráví, že jsem lesba. Bylo to komplikované období především samoty a strachu. Je paradoxní, že lesby jsem okolo sebe znala a dokonce s nimi byla i v kontaktu,ale nebyla jsem schopná se jim svěřit. 

V hlavě se mi honila myšlenka teď to řeknu a bude to nevratné a co když to tak není? Co bych dělala potom? V každé z nás je asi největší strach, že s přiznáním o všechny přijdeme. Lidé se nám za zády budou smát, všude budeme  terčem poznámek a nejapných vtipů, takže jsem se zamilovala do kluka a myslela si, že všechno je vyhráno a život už bude jen krásnej. Jenže ten to hrál na všechny strany a stejně jsem pokukovala po ženských. A tak jsem jednoho dne sedla k internetu a našla ženu díky které jsem pochopila kdo jsem. Ale stále jsem žila dvojí život. V Praze jako lesba a u rodičů a přátel jako normální holka. Samozřejmě to nejde vydržet dlouho a pokud si je člověk jistý je nejlepší to říct na rovinu, protože zjistíte, že skuteční přátelé vás neodsoudí, neskrýváte se a nemusíte se hlídat co komu vykládáte. Po psychické stránce se člověku hodně uleví a především žije naprosto normální život. Byla jsem překvapená reakcemi přátel, ale asi nejvtipnější byla ta, že jsem kamarádce řekla, že bych se jí chtěla s něčím důležitým svěřit. Jí napadlo, že jsem vrah a hrozně se jí oddechlo, že jsem „jenom“ lesba. Nesetkala jsem se se špatnou reakcí ba naopak. Zjišťuji, že jsou ostatní zvědaví jak to mezi holkama chodí a nejčastější otázka je kdo dělá tátu a kdo dělá mámu.

Dnes vím, že kdybych se tím netrápila tak dlouho, mohla jsem si víc užívat vztahu, kde byla částečně i vina rozpadu v tom, že jsem byla nevyrovnaná přijmout sebe takovou jaká jsem. Ale k tomu musí každá z vás dojít sama. Podle mě je nejlepší se scházet se stejnými lidmi a člověk přijde o ty nepříjemné pocity nejistoty.Jen bych všem poradila jednu věc. Věřte víc lidem okolo sebe, že vás přijmou takovou jaká jste. Uvědomila jsem si, že ta chyba nebyla na jejich straně, ale na mé, protože jsem podcenila své přátelé a rodinu, že jsou zdravě myslící lidé.