Datum: 08.05.2015

Vložil: Bára

Titulek: Totálně zmatená

Ahoj, je mi 22 let a momentálně jsem hodně zmatená a nejistá. Nejsem typická heteračka, která by od 15-ti randila a na ulici se otáčela za každým chlapem, nikdy jsem neměla potřebu řešit chlapy s kamarádkama a tak nějak šlo všechno tohle seznamování a vztahování mimo mě. Výjimečně se mi někdo zalíbil a na krátkou chvíli jsem se do něj "zamilovala", ale nikdy jsem nebyla zrovna prototyp poslušné ženušky, která by k sobě potřebovala partnera, aby měl její život smysl. Vždycky mi přišlo logické a přirozené, že láska není o pohlaví, věku nebo vzhledu a žila jsem s hodně otevřenou myslí - dokud jsem se nezamilovala do své nejlepší kamarádky.
Když nad tím přemýšlím zpětně, uvědomuju si, že různé náznaky tu byly už dlouho předtím, než se to skutečně stalo, jen já jsem si ničeho nevšimla. Vždycky jsem byla zamilovaná jen tak "napůl", teprve s ní jsem poznala, jaké to je fyzicky trpět, protože se nemůžete dotknout druhého člověka a prahnout po tom, aby se on (byť i jen malíčkem) dotkl Vás. Časem to nejintenzivnější pobláznění zmizelo a já se opět postupně začínala soustředit spíš na muže. Poslední dobou mám ale pocit, že můj zájem o opačné pohlaví je spíš jakýsi zvyk - byla jsem vychovávaná v klasické rodině a mám někde vzadu v hlavě zafixováno, že žena a muž patří k sobě i přes to, že já to tak vlastně nikdy pořádně necítila (dodnes si nedokážu představit sebe ve fungujícím partnerském vztahu s mužem) a moje náklonnost patřila spíš ženám. Možná i díky zážitkům z dětství dodnes chlapům nevěřím a teprve díky troše alkoholu se dokážu trochu uvolnit a nechat padnout hradby, které mně jinak v jakémkoli fyzickém kontaktu brzdí. S ženami tenhle problém nemám, i když jsem jinak vcelku ostýchavý člověk.
Poslední dobou opravdu nevím, co se sebou ani co si o sobě mám myslet. Trochu mě děsí představa, že jsem schopná se opravdu uvolnit a zamilovat jen do ženy, protože upřímně vážně nejsem připravená představovat si svou budoucnost s jakoukoli ženou - na druhou stranu ale nejsem ten typ člověka, co by zapřel sám sebe a své pocity jen proto, aby ho neodsoudili jeho blízcí. Navíc i přes to všechno občas potkám muže, který je mi sympatický a dokonce si s ním dokážu po čase představit nějaké intimnější sblížení - takže vlastně asi ani nejsem 100% lesba. To mě mate ještě víc. Nemám ráda nálepky, které se v dnešní době lidem dávají, ale přeci jenom mě trochu trápí, že nejsem schopná dát jednu ani sama sobě. Mám v hlavě naprostý zmatek a moc by mi pomohlo, kdybyste se některá z vás mohly svěřit s Vašimi pocity, když jste zjišťovaly svou sexuální identitu a jak jste nakonec zahnaly svoji nejistotu.
Předem moc děkuju za jakékoli vyjádření. Přeju hezkou dobrou noc. :)

Bára