Datum: 19.09.2009

Vložil: Naděje

Titulek: naděje

Všem přeji krásný večer. Nikdy jsem ničeho nelitovala a jsem ráda za veškeré prožitky. Svou první lásku jsme poznala na střední škole. Byly jsme spolu rok a půl. Potom se stala věc, která mě trápila rok než-li jsem byla schopna se z toho zcela dostat.Podvedla mě s chladnosti...prostě podle ní (stalo se).Má důvěra v ostatní slečny klesla. Změnila jsem se a uzavřela a pak jsem si řekla, že přeci musím žít dál, opět se vzchopila a sama jsme se odstěhovala z mého bydliště o 400km dál. Po 2 měsících jsem potkala slečnu mladší o 2,5 roku. Poznávaly jsme se a prožívaly chvíle, které přerostly ve velkou lásku. Nastěhovala se ke mě a žili jsme společně v bytečku přes rok a půl. Ale nastala situace, kdy jsme se musely vrátit do našich měst na Moravě. Dělí nás jen 30km. Přesto však za celou dobu jsou v našem vztahu zábrany. Její otec o ničem neví...neznám její rodinu a vlastně celkově nikoho. Nesmím volat (což chápu kvůli otce)na druhou stranu mohu být "jen" kamarádka v tel. nemůžeme se ani pořádně vídat. Začala hrát florbal....vím, žije pro něj a moc ji baví a miluje jej. Tím se ztratil čas pro mě...přestáváme se vídat ač ji ze srdce MILUJI, tak cítím, že jsem ve vztahu už sama...Bojuji...dali jsme si šanci. Ta však se nevyužívá...přestává volat, psát a vídat se. Zapoměla na vše krásné co jsme prožily...Cítím se být překážkou a přesto, že je pro mě vším...Musím odejít. Ač nechci a přeji si vše vrátit...Vybrala si však svou cestu a já? Přeji ji štěstí a lásku...Kéž by pochopila co prožívám a jak je to bolestivé....