Datum: 11.09.2011

Vložil: Barys

Titulek: Věčné obavy

Myslím, že v tomto případě nejsem připravená spíš já než okolí. Mám problém říct to někomu do očí - většina lidí, co o mně ví, jak to se mnou je, se to dozvěděli přes mail. I přes počáteční velké odhodlání nikdy nepobírám síly k přímému rozhovoru - zbaběle se schovávám za vlastní strachy (,, Co si o mně bude myslet? Jak bude reagovat?"). A to bohužel i přesto, že s negativní reakcí či zavrhnutím jsem se nikdy nesetkala a v nejbližších mám obrovskou podporu.
Za poměrně krátkou dobu se mi podařilo si vypěstovat panickou hrůzu z otázek typu: ,,Co kluci?". Nejen, že se mi po jejich vyslovení všechno v těle sevře, ale na následek toho se mi taky často nedaří odpovídat rozumně a v souvislých větách, což situaci ještě zhoršuje.
Hodně často samu sebe zavaluji přemítáním, co bude. Jak mám říct tetě, že otázkou mířenou na opačné pohlaví je u mně úplně vedle? A prarodiče? Unesou to vůbec?
Absence představy jejich reakce mě vyčerpává a přivádí k ještě větším obavám. Jednou to přijít musí. Jednou to přijde. A co potom? Mám strach...